Po nepřesvědčivém startu do sezóny a sérii proher, která odsunula Toronto mimo příčky zaručující play-off, se vedení klubu rozhodlo k razantnímu kroku. Na lavičce mladého týmu skončil zkušený Mike Babcock, na jehož místo byl okamžitě dosazen Sheldon Keefe – pro mnohé hokejové fanoušky relativně neznáme jméno.

Kdo je Sheldon Keefe?

Pokud si pamatujete Keefeho jakožto hráče v NHL, znamená to, že máte opravdu hodně dobrou paměť – v nejlepší lize světa se objevil mezi lety 2000-2003 pouze ve 125 zápasech a nedá se říct, že by hrál nějakou významnou roli. Ve všech případech oblékal dres Tampy Bay a na své konto si z pozice pravého křídla připsal 24 bodů za 12 gólů a stejný počet asistencí.

Přitom v draftu byl vybrán už relativně vysoko, celkově jako 47. v pořadí – v juniorské OHL totiž zářil a byla mu předpovídána daleko lepší kariéra. Za 132 zápasů v této soutěži zapsal 237 bodů, což činilo průměr 1,8 bodu na zápas. Zajímavostí je, že v roce 1999 byl Keefe jmenován nejlepším nováčkem OHL na úkor Jasona Spezzy, kterého momentálně v týmu Maple Leafs koučuje.

Svůj debut v NHL si odbyl na začátku sezóny 2000/01 a až do své výměny do Phoenixu v létě 2004 pravidelně pendloval mezi prvním týmem Lightning a jejich farmou Springfield Falcons. Jeho sezónním maximem pro NHL navždy zůstane 13 bodů (6+7) ze sezóny 2001/02. Za tým Coyotes si po trejdu nikdy nezahrál – nastupoval výhradně za San Antonio v AHL. O rok později se Keefe rozhodl ukončit hráčskou kariéru a plně se věnovat trénování.

Už v roce 2003 Keefe zakoupil juniorský tým Pembroke Lumber Kings, kde dva roky poté také začal svou kariéru na střídačce. Poté, co se první sezónu rozkoukával coby asistent, vstoupil do ročníku 2006/07 už v roli generálního manažera a hlavního trenéra zároveň. A výsledek? Před Keefeho příchodem se poslední trofej, kterou Pembroke vyhrálo, datovala zpátky do roku 1985 – mladý kouč ale z Kings udělal neporazitelnou mašinu, jenž pod jeho vedením vyhrála celou ligu pětkrát v řadě. Už v té době začalo být jasné, že z Keefeho roste velice nadaný stratég se světlou budoucností.

Bylo jenom logické, že přišel další krok a tím byl posun do juniorské OHL, kde se Keefe stal trenérem týmu Sault Ste. Marie Greyhounds. Jeho tříleté angažmá přineslo stejný počet účastí v play-off a ocenění pro nejlepšího trenéra OHL za sezónu 2014/15 – která zároveň byla pro rodáka z Ontaria tou rozlučkovou. Následovalo pro jeho kariéru naprosto zlomové angažmá u Toronta Marlies, farmy jeho současného zaměstnavatele.
Zde se Keefe potkal s dost možná osudovým mužem své kariéry, generálním manažerem Kylem Dubasem. Oba tito vizionáři už tehdy představovali naprosto nový myšlenkový proud, který začal pronikat do vrcholového hokeje – přístup založený na analytice, statistikách a upřednostňování individuálních schopností na úkor tvrdé hry. I toto angažmá přineslo velké úspěchy, když se Marlies zařadili mezi nejlepší týmy celé AHL, což vyvrcholilo vítězstvím v Calder Cupu v sezóně 2017/18. Co ale bylo hlavní, Keefe dokázal vychovat hned několik hráčů pro první tým Toronta – stačí jmenovat borce jako Kasperi Kapanen, Andreas Johnson, Travis Dermott nebo Trevor Moore. Při pohledu na všechny tyto úspěchy je pak jenom logické, že v něm vedení Maple Leafs vidělo ideálního kandidáta na místo hlavního trenéra, přičemž velkou roli v tomto rozhodnutí hrál také fakt, že generálním manažerem není nikdo jiný než Kyle Dubas – tedy ten samý muž, který s Keefem vybudoval veleúspěšný tým u Marlies.

Jaký je Keefeho styl a co napověděly jeho první dva zápasy u Leafs?

Napříč všemi týmy se Keefe vyznačoval ofenzivním pojetím hokeje, kdy hráči měli velkou volnost v útočném pásmu. Zároveň se ale nedá říct, že by to bylo na úkor defenzivy, protože Keefeho styl umožňoval jeho gólmanům vykazovat velice dobrá čísla – stačí si vzpomenout na Garetta Sparkse před dvěma sezónami nebo Michaela Hutchinsona v té minulé. U Marlies zářili a při přechodu do NHL a do systému Mikea Babcocka jejich čísla výrazně klesla, což samozřejmě mohlo být částečně způsobeno rozdílnou kvalitou obou lig, ale něco to vypovídá i o přístupu obou trenérů.

Kromě toho se tento mladý kouč vyznačoval poměrně neortodoxním rozdělováním času na ledě mezi jednotlivé formace. Sám prohlásil, že se snaží střídat tak, aby všichni hráči byli připraveni mít pozitivní vliv na celý tým v rozhodujících fázích celého zápasu. Dost často se tak stávalo, že čtvrtá formace měla pod jeho vedením takřka stejně vysoký hrací čas jako ta elitní.

Jak už bylo řečeno, Keefe patří mezi nastupující generaci trenérů, kteří už nepraktikují klasický styl hokeje založený na tvrdosti. I z tohoto pohledu tak lze říct, že Leafs budou tím ideálním týmem pro jeho vstup do nejlepší ligy světa – jeden z nejmladších týmů ligy, kde je velké množství rychlých hráčů hrajících na velké riziko, kteří doteď byli viditelně omezování pragmatickým trenérským přístupem Babcocka.

Už první dva zápasy Leafs s novým mužem na lavičce přinesly několik náznaků toho, co by se mohlo změnit v dlouhodobém výhledu. Keefemu samozřejmě výrazně pomůže, že si hned v úvodu připsal dvě klíčové výhry, které vytvořily momentum, z něhož může jeho tým výrazně těžit v nadcházejících týdnech. Kromě dobrých výsledků duely proti Arizoně (3:1) a Coloradu (5:3) přinesly výraznou změnu k lepšímu i co se týče správného využívání hráčů a obecně změny herních aspektů, které před výměnou trenérského štábu absolutně nefungovaly.

První velkou změnou je využití Tysona Barrieho. Asi jenom sám Babcock ví, proč ho postavil do role defenzivního obránce, který měl za úkol hlídat modrou čáru a do útočení se mohl pouštět naprosto minimálně. V prvním Keefeho zápase dostal o mnoho ofenzivnější úkoly, rozhýbal hru během přesilovek a hned se odvděčil svým prvním gólem v modro-bílém dresu. V tom následujícím na ledě Colorada pak šikovný bek zavěsil znovu a ukázal, že kritika, která se na jeho adresu snášela, nebyla úplně oprávněná – pro každého hráče je totiž těžké hrát mimo pozici, která mu je vlastní.

Nový šéf lavičky Toronta zároveň pokračoval v rovnoměrném rozdělování času napříč všemi formacemi. Nejvytíženější útočník v duelu proti Arizoně byl tak poměrně překvapivě Ilja Michejev a čtvrtá formace se na ledě objevovala také daleko častěji, než tomu bývalo u Maple Leafs zvykem. Za zmínku určitě stojí i přesunutí Alexandra Kerfoota na křídlo, jako které přeci jen odehrál většinu své kariéry a pravděpodobně se tam tak cítí o něco pohodlněji než na centru, kde v této sezóně doposud hrál.

Viditelné bylo také výrazné zlepšení při vyvážení puku z vlastního pásma. Hlavně Colorado sice zvládlo Leafs v určitých fázích výrazně zatlačit a donutit je k několika zbytečným ztrátám, ovšem změna k lepšímu byla i tak až do očí bijící. I Cody Ceci najednou působil jako někdo, u koho se fanoušek Toronta nemusí při každém kontaktu s pukem obávat nějaké zbytečné ztráty vedoucí k šanci soupeře. William Nylander a Auston Matthews si viditelně užívali větší volnosti a právě určitá odevzdanost největších hvězd je jedním z důvodů, proč se celý tým trápil. Už jenom to, že těmto hráčům dokázal Keefe vlít do žil novou chuť do hokeje je příslibem toho, že by se věci měly v kanadské metropoli obrátit k lepšímu. A to je opravdu nutně potřeba, protože pokud by Toronto skutečně skončilo mimo pozice zaručující play-off, bylo by to velké zklamání pro všechny ty, kteří ho tipovali na jednoho z aspirantů na nejvyšší příčky v rámci celé ligy.


Autor: Ondřej Hradecký