Druhý, o poznání povedenější pokus o klub NHL v Quebec City vznikl v dnes už neexistující lize.

Klub byl založen v roce 1972 při zrození konkurenční ligy WHA, avšak nejedná se o zakládajícího člena, jelikož licence byla původně přidělena organizaci San Francisco Sharks. Těsně před začátkem premiérového ročníku soutěže zbankrotovala obchodní skupina financující chod klubu. Žraloci ze San Francisca tak zanikli dřív, než stihli odehrát jediné utkání. Práva byla narychlo prodána skupině šesti spolumajitelů, jež vlastnila také juniorský tým Quebec Remparts. Obrovský tahák pro diváky si připravilo vedení v podobě hlavního kouče, jímž se stal legendární útočník Maurice “The Rocket” Richard. Ten ale už po dvou zápasech odstoupil, jelikož trenérské řemeslo psychicky nezvládl.

Hned ze startu byli Seveřané vedeni superstar J.C. Trambleyem, jenž v premiérovém ročníku vyhrál ligovou tabulku nahrávačů. V prvních dvou sezonách se však Nordiques do vyřazovacích bojů nepodívali. Vyšlo to až na potřetí. A rovnou z toho byla účast ve finále, když přešli přes Phoenix Roadrunners a Minnesotu Fighting Saints. V rozhodující sérii Severní muži padli ve čtyřech zápasech s Houstonem Aeros, vedeným hrající legendou Gordiem Howem a jeho dvěma syny. O rok později se v Quebecu zrodil rekord, který dodnes nebyl překonán. V historii žádné jiné sportovní hlavní severoamerické ligy se nestalo, že by pět hráčů z jednoho mužstva překonalo v jedné sezoně stobodovou hranici. Rok 1976 zastihl v excelentní formě Marca Tardiffa, Reala Cloutiera, Chrise Bordeleaua, Serge Berniera a Rejeana Houlea. Po výborné základní části však přišlo zklamání v podobě vyřazení v prvním kole od Calgary Cowboys. Nejlepším mančaftem World Hockey Association se stal Quebec v roce 1977. Po vyřazení New England Whalers a Indianapolis Racers se ve finále střetli s Winnipeg Jets, které udolali v sedmi zápasech. WHA však z důvodu nestability už pomalu začala zvonit hrana. Zánik soutěže v roce 1979 vedl k přijetí zbývajících čtyř klubů, včetně Quebecu, do řad NHL.

Začátky v National Hockey League nebyly snadné, avšak příslibem do budoucna byl nováček Michel Goulet a zejména příchod bratrů Petera a Antona Šťastných v létě 1980, k nimž se o rok později přidal i třetí z bratrů Marián. Nejúspěšnějším z tria byl Peter, jenž se stal vítězem Calder Memorial Trophy za 109 bodů v nováčkovské sezoně. V osmdesátých letech postoupili Seveřané sedmkrát v řadě do pohárových bojů, avšak kvůli tehdejšímu systému nasazování do play off se často střetávali s favorizovanými Canadiens nebo Bruins, na jejichž hokejkách většinou skončili. Quebecu se podařilo postoupit do konferenčního finále pouze dvakrát. Nenávist k provinčním rivalům Canadiens vyvrcholila ve druhém kole play off 1984, v zápase zvaném “Masakr na Velký pátek”. Na konci druhé třetiny se strhla hromadná rvačka, po které bylo jedenáct hráčů vyloučeno do konce utkání. Celkem bylo v zápase rozdáno 252 trestných minut.

Konec osmdesátých a přelom devadesátých let byl svědkem pádu Nordiques na samotné dno ligy. V letech 1989 - 1991 skončili vždy beznadějně poslední, což bylo nejhorší období v celé historii organizace. Jako náplast za herní mizérii byla volba z prvního místa draftu v každé z oněch tří sezon. V roce 1989 se stal historicky prvním Evropanem vybraným z prvního místa draftu obrovitý Švéd Mats Sundin. O rok později byl tažen jako první kanadský útočník Owen Nolan. Když se oba přidali k mladému perspektivnímu centrovi Joeu Sakicovi, vypadala budoucnost klubu opět nadějně. Poté, co byli vytrejdováni stárnoucí tahouni Peter Šťastný a Michel Goulet, bylo jasné, jakým směrem se bude organizace dále ubírat.

Na draftu 1991 byl na celkové první místo favorizován supertalent Eric Lindros, válící za Oshawu Generals v juniorské OHL, jenž byl považován za nástupce Wayna Gretzkyho. Jenže Lindros už dlouho dopředu veřejně prohlašoval, že za Quebec nikdy nenastoupí, a radil Nordiques, ať si z prvního místa vyberou někoho jiného. Jako důvody uvedl přílišnou vzdálenost města, absenci marketingového potenciálu a nutnost mluvit francouzsky. Navzdory těmto prohlášením zaznělo Lindrosovo jméno na draftu jako první. Generální manažer Pierre Page prohlásil, že z Lindrose udělá hlavní postavu úspěšného mužstva a rozhodně se jej nechystá vyměnit jinam. Tvrdohlavý hokejista dostál svým slibům a odmítl si obléci dres týmu, který ho draftoval. Na radu své matky se rozhodl nepodepsat s Nordiques smlouvu. Následující sezonu rozdělil mezi Oshawu Generals a Kanadský národní tým. Patová situace vydržela více než rok, než došlo k očekávanému trejdu. Lindros byl poslán do Philadelphie za Mika Ricciho, Steva Duchesna, Kerryho Huffmana, gólmana Rona Hextalla, Chrise Simona, dvě volby v prvním kole draftu, 15 milionů dolarů a především práva na švédského Vikinga Petera Forsberga.

Tato výměna proměnila prakticky přes noc Seveřany z ligového otloukánka v právoplatného uchazeče o Stanley Cup. Joe Sakic byl už prověřenou hvězdou soutěže, vedle něhož se stále zlepšovali Sundin s Nolanem. Ročník 1992-93 zakončili Nordiques se 104 body, čímž se zlepšili o 52 bodů oproti minulému roku. V roce 1994 se k mužstvu připojil Peter Forsberg, který se stal nejlepším nováčkem soutěže. Quebec opanoval tabulku Východní konference a připravoval se na jízdu vyřazovacími boji, ale už v prvním kole byl vyprovozen NY Rangers. Jak se později ukázalo, jednalo se o poslední představení Quebecu Nordiques v NHL. O slovo se přihlásily finanční potíže, způsobené oslabujícím se Kanadským dolarem. Všechny kanadské kluby uvádí své příjmy v Kanadských dolarech, avšak hráče platí dolarem Americkým. Oproti ostatním kanadským klubům byli Nordiques v nevýhodě, protože operovali na nejmenším trhu v NHL. Jejich nevýhoda spočívala v tom, že ve frankofonním Quebecu nebyla žádná anglicky vysílající rádia a pouze jedna anglicky mluvící televizní stanice. Absence anglických médií znemožnila marketingově expandovat za hranice provincie. Nordiques navíc nikdy nevykročili ze stínu slavnějších Canadiens. Seveřané tak nestihli obléci nové dresy s novým logem, které byly připraveny právě pro nadcházející sezonu.

V květnu 1995 odkoupila organizaci společnost COMSAT, jež přesunula tým do coloradského Denveru. Název klubu byl původně Rocky Mountains Extreme, ale ještě před oficiálním odhalením jméno proniklo na veřejnost a nebylo přijato pozitivně. Na základě reakce veřejnosti bylo jméno změněno na Colorado Avalanche. Město Denver tak přivítalo tým NHL po dlouhých 13 letech.

Už v první sezoně Avalanche vybojovali Stanley Cup. Tahouny byli především kapitán Joe Sakic, Peter Forsberg, nebo brankář Patrick Roy, který před Vánoci 1995 přišel z Montrealu. Ve druhé polovině devadesátých let se Colorado společně s Detroitem, Dallasem a New Jersey zařadilo k nejlepším celkům ligy. V letech 1995 až 2003 nevyhrál pohár nikdo mimo tuto silnou čtyřku. Stanleyův pohár vyhráli následovníci Quebecu ještě v roce 2001 čímž se definitivně zařadili mezi stabilní a úspěšné organizace.